ANINA.NOS

Jmenuji se Anna Nosková, jsem ročník 1992, máma dvou malých holek, generace mileniálů, stále čekající na svůj dopis z Bradavic.

"Co žiju, tvořím a co tvořím, to žiju."

Jsem věčný hledač cesty, na které mi bude dobře. Věčný pochybovač o svém nadání. Holka co vždycky dělala kreativní tvorbu. Bez toho bych totiž neuměla žít. Vyzkoušela jsem snad všechny kreativní tvůrčí techniky, co na světě jsou a nasyslené zásoby mnoha z nich, stále čekají, až na ně dojde řada.

Jsem vystudovaná umělecká keramička. Prostě jen proto, že se někam ve 14 letech měla poslat přihláška a já na té škole měla kluka. Poté jsem pár let promarnila v Praze na oboru řezbářství a produktový design. Zamilovala jsem se totiž do loutek a chtěla je vyrábět. Když jsme se k nim konečně ve třetím ročníku dostali, zjistila jsem, že ve škole mi bohužel nikdo moc neporadí ani nepomůže. Tím a dalšími okolnostmi, kterými vás nebudu zatěžovat, vyprchal i ten zbytek vůle na škole zůstat. Ve čtvrťáku jsem to zabalila a dodnes lituji jen toho, že jsem to neudělala mnohem dřív…

A tak jsem se dostala ke studiu mimo školní instituce, které mě provází doteď.

Tetování mě bavilo a oslovovalo už od základky, kdy jsem velmi toužila nějaká mít, později přišla myšlenka na to, tetování sama tvořit. Přibližně v roce 2014 jsem začala pátrat po informacích, kterých, ale v té době moc nebylo. Tatérská komunita mi tenkrát bohužel přišla velmi nesdílná, někdy až nepřátelská. Na internetu jsem se v té době dozvěděla jen to, aby se k tetování nepoužívala tuž…

O pár let později, kdy jsem již nějaký čas pracovala v korporátu, se moje myšlenky k tetování vrátily. Tak jsem začala tetovat. Nejdřív sebe, pak mého muže, pár kamarádů a jejich kamarádů.. Přišel na řadu čas dát dohromady oficiality, ale míst, kde by dělali rekvalifikační kurzy nebylo mnoho a tak jsem si nemohla vybrat tatéra, který by mi seděl jako člověk nebo alespoň stylem. Bohužel jsem narazila na tatéra, který mi rekvalifikaci svým přístupem natolik znechutil, že jsem se rozhodla v kurzu nepokračovat a hledat jiné možnosti.

Do života mi vstoupila další etapa. Stala jsem se mámou krásné holčičky a společně s ní se narodila i Dula z Ráje. Mateřství mě vášnivě pohltilo. Kojení, nošení, předporodní kurzy, aromaterapie, Bachovky.. Zkrátka podpora žen před při a po porodu. Na to všechno mám papír :D Myslela jsem si, že mým osudem bude naplno pomáhat jiným ženám. Po porodu mé druhé neméně krásné holčičky, mě mateřství znovu pohltilo… požvýkalo a vyplivlo… a tak několikrát dokola...

Přesto, že si spoustu dobrého a praktického z Duly z Ráje nesu dál, a moje dcery miluji, nedokázala jsem si dál představit zůstat v tématu mateřství naplno.

Takže teď tak trochu utíkám za vámi.

Do svého snu… Zhmotňovat ty vaše…

Anina

NERVY_V_KYBLU_TATTOO

Tady Věruna. Věruna, co má vagón dětí, energie a drobků v autě. Kronika potíží vydaná v roce 1987, co často obsahem ani formou neodpovídá svoji edici.

 Od tý doby co mám dětí pět se přidal druhej vagón rozlitýho kafe a bídnýho spánku. Krom vagónů , který táhnu světem, mám slabost taky pro rostlinstvo a živočišstvo všeho druhu, pěkný plece, fakin blajndry , zaklínače, dobrou zmrzlinu, čest, vikingy a moji divokou zeleninovou zahradu. A taky ticho skal. Tam obvykle zmlknu i já a můžu jenom bejt. Teda nebejt těch pěti dětí že jo. 

Abych nebyla hanba , vystudovala jsem managment užitého umění. Kdyby to bylo na mě, utekla bych v 6 letech k cirkusu, ve škole ani doma by mě už nikdá nikdo neviděl, dělala krasojezdkyni a do zblbnutí portrétovala koně a medvědy. Často jsem snila o tom jak ze sušárny ve 12.patře udělám stáj. Pro plnokrevníka nebo araba. Páč chlaďase by neuvezl výtah, to dá rozum.

Školy mi vždycky připadaly jako něco , co zdržuje od života a doslova jsem se ukusovala nudou. S krvacejícími prokousanými tvářemi jsem neustále hledala strategie jak si kreslit po sobě nebo po čemkoli, číst nebo sepisovat scénáře pro divadlo. Když mě vymákli, přidali tím zase další zářez do nezkrotný ( nejen) umělecký duše. Na ruce se nekreslí, na dveře ani do sešitu už vůbec ne ! 

Vzpurná. Vzdorovitá. Hlučná. Drzá holka , co je jí všude moc a nic nebude umět a špatně skončí. A tak jsem si na základní škole dvakrát oholila hlavu nebo na záchodcích o přestávce propíchla nos. A taky ret. Tam někde hluboko ve vlastní beznaději se zrodil respekt k druhejm bytostem, jejich cestám a jejich jedinečnému sebepojetí. 

 Na střední bylo snažší nekrvácet. Stačilo mít odvahu a nepřijít. Vzdorovat. Argumentovat a přežít odsuzující obličeje a přezkušování. Místo do školy jsem se courala se psem přírodou. Hltala každej strom a každý zašumění vody. A babysittovala jedno skvělý mimino. I s tím psem. A po nocích uklízela autobusy. A na tréninky. Florbalu. Založit první buchta team a dostat se do ligy. Hokejbal jsem musela hrát ligu zase s klukama. Holky s hokejkou tehdy byly společností vymýtání ďáblové, co si moc vymejšlej. Internety a emancipace v plínách. Úplně. Tehdy Cukrbrek ještě necukroval. 

Po škole jsem nevěděla co se sebou , páč jsem si připadala jako hloupá nic neumějící trumpeta. Zůstala jsem tak věrná nočním v autobusech a přidávala full-time pokusy jako obsluha barů, realitek , kuchyní nebo prodejny sexshopu. Až mě vítr zavál do kasina. Tam jsem strávila největší část produktivního života před, během i po některých rodičovských záležitostech.

Zažila jsem zlatou éru , kdy pokerová scéna ze dne na den nezastavitelně rostla a noci nebraly konce. Práce to byla skvělá a pestrá a co hlavně - naučila mě schopnosti i v hodně těžkých a emotivních situacích zachovat příjemnou a bezpečnou atmosféru pro všechny zúčastněné. Naučila mě jak vypadá laskavá , autentická a zároveň profesionální péče o klienta. Ale co bylo včera , není dnes. Kasina se zklidnila , zjemňela , utichají. Kompatibilita s 5 dětmi popajdává a život je moc krátkej na odpírání sebe sama.

 
A protože když chceš být sám jako džbánek malovanej , není lepší cesty než začít džbánky malovat, vrhla jsem se do tetování. Tak můžu lidem dopřát přesně takovou kůži , ve který se zrovna cítí být. A sobě taky.

Krom narušování integrity lidské kůže a klidu mi není cizí ani kreslení po nábytcích , textilech , papírech konvenčních i nekonvenčních , občas udělám nějakou tu růčo fůčo ilustraci na zakázku. Laškuju s vypalováním nebo linorytem a taky jsem víceméně omylem odilustrovala dětskou knihu. A protože mi to nikdy se ženami příliš nešlo , úspěšně už pár let moderuju několikatisícovou téměř výhradně ženskou skupinu na sockách, kde se snažíme vytvořit bezpečnej přístav a podporující prostředí v oblasti nošení dětí a rodičovství.

S láskou Věruna aka Nervy v kýblu